Verše zrající
Vlakové snění
Lepší čas není pro básnění
než v prázdném kupé
v hluku a šeru
co svědčí snění
Stromy
Pokaždé na podzim
když
stromům svěží zeleň slíná
barví se má duše jak listí
stromůcelá do červena
miluji stromy protože vědí
a přesto mlčí
jen jednou do roka neslyšně
promlouvají
napospas větru svá slova
vydávají
pak nazí stojí
celou zimu
stojí nazí
Mám duši
Mám duši schoulenou
v pochybách smutku a malosti
krčí se schovává v koutku
v niterné komůrce vědomí
kam nepustím tě
mám duši lačnící po míru
lásce i neřesti
nahřívá polštář mých
dlaní
péřově hebké duchny
v nichž uložím tě
mám duši milující slova
barvy a něžnosti
ostří mi smysly napíná
plátno
v tajemném zákoutí fantazie
v němž vídám tě
mám duši zjitřenou hudbou
obrazem věčnosti
rozechvívá vesmírné struny
v prostorném příbytku
melodie
kde slýchám tě
mám duši trvající v důvěře
vděku i ve ctnosti
oddanou vanutí větrů
bloudících mezi nebem a zemí
kde čekám tě
Nenalézám slov
Nenalézám slov
jen cítím
intenzivně prožívám
palčivě toužím po sdílení
nitro hrozí explozí
když mysl doutnák srší ke
složi citů
když plíce se k prasknutí
naplní touhou
a srdce zabuší divokou
pomalostí
rytmus poesie
svaly kosti i orgány
splývají
v nepodstatné kontinuum
oči ztrácejí zrak
smysly
slínají v čiré vědomí
bytostně prahnu po myšlence
příběhu tématu či vzruchu
chci básní malovat obrazy
a
skládat symfonie
leč nenalézám slov
Busta
Mohl bych zkusit jí polibek
vzít
jen bojím se že bude
zklamaná
mne budou drsné rty na tváři
dřít
mohl bych zkusit jí polibek
vzít
i když mi nepatří i když
je zadaná
spanilá krása jí pod krkem
mizí
snad koncept cynický vždyť
láska je strast
spanilá krása jí pod krkem
mizí
a mé srdce krvácí pro
nádheru cizí
chtělo by hliněné doteky
krást
ach dívko z plovárny s
čepicí červenou
tvůj úsměv vábivý pokoj
mi vzal
po nocích laskávám tvou
šíji pálenou
ach dívko z plovárny s
čepicí červenou
proč stvořil krásu kdo dal
ti tvar
a proto proklínám ruce i
génia sochařčina
tak krutě zhmotnila mou touhu
můj sen
to ona jediná mou trýzní je
vinna
a proto proklínám ruce i
génia sochařčina
zítra tě prodají má lásko
s červeným baretem
Fronta
Vyryl jsem báseň vypsaným
perem
do starých novin
do mřížky křížovky
představy svisle
skutečnost srovnanou
ve směru horizontu
vyryl jsem báseň
vypsaným perem
o slávě a úspěchu
na který po léta vystávám
frontu
ztracen jsem v zástupu
nesčetných čekatelů
daleko vzadu
kde už se netlačí
kde už se nestrká
bonbóny zkyslé cucám
ty almužny
trapného pokroku
ztracen jsem v zástupu
nesčetných čekatelů
daleko vzadu
ze zvyku postupuji
a život mi utíká
Byly kdy vůbec na světě
Byly kdy vůbec na světě
všechny ty básně co jsem
jich prožil
zazněla vůbec někomu
vznešeně
ta hudba co jsem ji složil
dal vzdechům tvar mých
cigaret dým
našel kdo k tichu mé
samoty rým
anebo kroků všech rytmus se
slil
s tlukotem srdce tóny
všech písní
slovy všech vět a obrazy
snění
dozvukem veršů v ozvěně
v iluzi času můj život
je chvění
Poslední verš
Poznám až napíšu poslední
verš
že z větví sypou se
jen suchá slova
jimž rosa večerní nevrátí
lesk
že čerstvá míza nezhojí
puklinu
korunou zašuměl havraní
stesk
a netopýr opustil dutinu
odlétla sova
usnuly kořeny
slunce se schovalo
jak v tichu ztemnělém
poznám
že se to dávno už nestalo
Debilita
Aplikují filtr na mé mozkové
vlny
zanechá klastr banalit co
debilně zní
to však jen do chvíle kdy
precizní střih
rozšíří průchodnost
sluchového nervu
ať každá debilita prolétne
mozkem
aniž ji synapse zachytí a
konfrontují
s emocemi
rozhodně nejsou nepřátelé
emocí
jenže ty moje jsou hlazením
písku
co přesýpám v dlaních
a ty jejich jsou rachocením
balvanů
co by mě rozdrtily na padrť
alespoň dokud se řádně
nenalokám
toho jejich steroidu
debilita - to je panečku
stimul
umožní mi konečně odrážet
balvany debilních emocí
pak budu teprve in a v pohodě
jenom mě děsí ty debilní
vedlejší účinky
ne že by byl ohrožen
intelekt to ani náhodou
hodnota IQ je naopak nejlepší
kredit
debilní číslo
debilní test inteligence
debilů
jen srdce se stane natrvalo
součástí trávicí soustavy
pak ho postupně vyseru
Asfaltová žena
její kůže je hebká teplá
a poddajná
sálající vůní jež ulpívá
v chřípí
hrubě
drásá kůži mužům ze zad i paží
obětím
drtí vydutá těla až tuk se škvíří
boláky
krvavého laskání horkým dehtem hojí
bolestný
třes milenců ji k pláči rozněžňuje
vášnivě
se vrhá na své šafránové trýznitele
co
svým potem stvořili v ní chtíč
den
po dni v horkých paprscích
propocení a žádoucí
tuční
zarostlí a osmahlí
hrubými
hlasy ji lákali
do světa tělesných prožitků
rezivými
ostny hrábí jí letmo laskali
za ševelení štěrkových něžností
v pneumatické extázi dusali ji nemilosrdně
až kameny odletovaly a mísily se v trávě
s krůpějemi výměšků a slin
těch surových a poživačných mužů
čpících pižmem a spáleninou
za horkého dne kdy asfalt málem hořel
začalo to oslovením
kameny se skřípěním tupily hrany
a sytily tetelení vzduchu dávivým prachem
válce ždímaly je a hutnily v tuhou krustu
nebyl to výkřik ani zvolání
jen pobídka vyřčená mimoděkdovětek k jasnému gestu mávnutím ruky
"Lij to na ní!"
tak jako když čaroděj vyřkne zaklínadlo
kondenzovala energie
v prázdných prostorách
mezi utemovaným štěrkem
místo prvním dechem
se projevila horečnou vlnou
která linula se nad vroucím asfaltem
a pojednou tu stála roztoužená
asfaltová žena
vibrující žádostí
chlípná
nadržená