Verše trýznivé

Nádraží

Na nádraží čekaj vlaky
počkám taky
až pro mě přijdeš
na kolejích lásko moje
přijímám tvoje podoboje
krev a tělo
rzí se rdělo slunce
na nádraží
smutno je mi

Prach

Lehounký prach to zůstatek popela
pohnutých srdcí a hlav
pocitů všech mých žhavených do běla
omšelý šedivý háv
postojíš chvíli když hymna dozněla
vidí tě hle pyšný páv
ostnatým drátem před vraty kostela
popravčí četě lid má
chladivý závan pohladí rebela
svobodnou myšlenku vzav
prastará nyní bortí se idea
nenávist skanduje dav
zrozený znovu pohleď na anděla
na špínu ubohý stav
milování tak chabá je odměna
bože přijď již a dav

Syn

Rodila smrtka chřestila hnáty
v hloub očí tvých pravda je nalitá
synu můj milý tu máš od táty
obuj si pevné železné boty
zkropí zem krev z nohou prolitá

nevěstka lítá drtí ti paty
oddána světu v chtíč ukrytá
synu můj milý tu máš od táty
obleč si horké ohnivé šaty
láska tvá na kříži přibitá

až dojdeš jednou nebeské slávy
odetneš ďáblovi mečem úst kopyta
synu můj milý tu máš od mámy
vinný lis z něhož pít budou páni
nakrmíš vlky a hyeny dosyta

okolo nebe slétly se vrány
zbitý kdo nežere z koryta
synu můj milý tu máš od mámy
pod bitá záda pichlavé slámy
bolestí duše tvá omytá

otče můj matko zjevte se v díle
skončete synovy útrapy
otče můj Bože nezklam mou víru
matko má Smrti ty dej mi sílu
dožít se královy odplaty

andělé padlí nedojdou smíru
vrch zrnem plevelným posetý
otče můj Bože rozsýpej síru
matko má Smrti v plamenech víru
utopte svět tento prokletý

Oči

Spatřil jsem oči dvě studny plné po okraj
chtěl žal jsem upít najít zlo křídla havranům stít
pohlédnuv ke dnu kde srdce mladé mělo být
spatřil jsem oči dvě studny plné po okraj
tam z bolesti štít mrtvé lásky z pomsty hrob
na srdci z bolesti štít

ptal jsem se tiše kam chtějí samy nocí jít
v odpověď slza skanula mi do dlaní
tak ještě jednou můj citu teplý zažeh svit
ptal jsem se tiše kam chtějí samy nocí jít
za rouškou skryla schoulila se ve spaní
jak přetekla studna křivd

Nekonečno

V tvých očích je kus nekonečna
a možná taky hvězda věčná
strach z toho že už dospělá jsi
dej mi napít tvojí krásy
možná že je láska možná
možná věčnáv tvých očích je kus nekonečna

Jsem jenom

Jsem jenom ubohý vrah co chtěl by prolít tvoji krev
tou strašnou vinou navždy pak buď ke mně připoutána
své lásky růži až složím ti na rakev
vrah co chtěl by prolít tvoji krev
já jsem tvůj netvor tys bílá panna

jsem jenom převrácený strom
jenž kořenem v nebesích korunou do země vrost
na rovné čáře můj život je zlom
jsem jenom převrácený strom
tak nebeské vláhy má duše má dost

jsem jenom navždy nepopsaný list
rozkročen stojím na miskách vah
neumím v knize života číst
jsem jenom navždy nepopsaný list
v nebeské bráně můj život je práh

jsem jenom obyčejný člověk
a ledacos umím jen neumím lhát
všem stejně známý všem stejně cizí
jsem jenom obyčejný člověk
a mám jen obyčejně rád

Svině na hnoji

Maličká místnost
z matrací práší se
a venku na hnoji
dav sviní špiní se

tam uvnitř zavřený
znavený po boji
kdos leží zklamaný
rochněním na hnoji

on čistý až hrůza
tak honem zašpiňte jej
ať on je lůza
ať vám je hej

Kdybych byl

Kdybych byl dávným prorokem
stovkami ran bych svou šíji ztýral
a přesto bych umíral s prokletím
že jsem svou zhoubnou touhu nezapudil

kdybych byl v Římě císařem
nevěstek kult bych za nocí v orgiích vzýval
a přesto bych umíral s útrapou
že jsem svou vášeň neukojil

kdybych byl renesančním básníkem
tisíc sonetů bych o své lásce k tobě napsal
a přesto bych umíral s vědomím
že jsem se z citu svého nevyslovil

kdybych byl absintu pijákem
ve snění bezbřehém bych duši svou opájel
a přesto bych umíral v prozření
že jsem druhého břehu nenašel

Chtíč

Chtěl bych pod obraz se zpít
pak bez bázně a beze studu vykřičet
já chci tě mít
tady a teď se vším co k tobě patří
po tobě lačním jak pes
chci hrýzt tvou kost
tvůj morek sát
co má se stát
nechť přijde teď
mám půstu dost
mnou cloumá vztek
mne jímá zlost
chci běl tvůj krást
smést z úst tvých pel
tvé klasy sžít
chtěl bych pod obraz se zpít