Verše hojivé

Pozdravení pokoje

Tak těsně jsi kolem mne prošla
jen o lem roucha zavadilas
a síla vyšla zpívej
zdrávas Maria milosti plná
kamkoliv půjdeš ženo požehnaná
tichou nocí bílé slovo
cesta mi zůstala otevřená
srdce Ježíšovo
požehnaný i plod života tvého
slyšíš beránek novou píseň zpívá
dvanáctkrát dvanácti bratří chór
tam je má síla
nebeský sbor
pokoj tobě 

Akt

Ukryta očím mým se kůže tvá hebkostí do písku vpíjí
lehounký vánek slíbává pel z duny tvé šíje
bronzový had co pramínek vlasů se po rameni svíjí
a slunce zlatou zář tvé tělo pije
žasnu tvá krása mne míjí

Tanečnice

Ten večer měl osud podobu tanečnice
jejíž se bílé údy po mé svrasklé duši pnuly
zkoralou kůži hojivě ovanuly
závoje vířící v ohonu létavice

ten večer měla láska podobu poběhlice
po jejíchž vlnách mé zbloudilé ruce pluly
hluboko do kmene kalené břity tvých seker tnuly
bolavou lehkostí v náručí nevolnice

z bloudivých vod do přístavů vpluly
modravým hlubinám vzdálené plachetnice
lanoví věrné po paprscích větrných palčivě pnuly

ten večer kdy poprvé vstoupila do světnice
v hrudi mi svíce sžíravě žhnuly
ten večer se zjevila žena v podobě tanečnice

Tvé ruce

Pokaždé cestou okolo kaštanů
potkám se s touhou vyšplhat do korun stromů
a pevně se přimknout k sukovitým
a pokřiveným větvím
vím že mužská žádost a něha
jsou hýčkány v oblinách ženských ňader a boků
že mužskou duši rozlítostňují
sametové líce a hedvábné dlaně
jak jiné je to s kaštany
neforemné pupence zalamují větve
do neladných úhlů
kůra tu zvrásněná tu rozpuklá
pokryta je boláky a strupy
plody jsou zahaleny pichlavou slupkou
přesto když nikoliv bez námahy
tu slupku rozloupneš
obnažíš jemné jádro
jako by umíchané z kakaové smetany
a co teprve když kaštany rozkvetou
a provoní ulici
pokaždé cestou kolem kaštanů
vzpomínám na tvoje ruce
chtěl bych je pevně stisknout
větévky sukovité
vzpomínám na tvoje ruce
podobné kaštanům
a vím že už nemohu zapomenout
co jsem se naučil o kráse

Nevěřím že by láska slepá byla

Nevěřím že by láska slepá byla
ta holka za svítání škodolibá
po ránu usměvavá rozpustilá
a jako ty v poledne roztomilá
na povrchu holubice bělokřídlá
pod perutěmi andělskou mrchu skrývá
večer pyšná bývá v noci zoufalá
no zkrátka nic co bys neznala
vášní nás k nebi vystřelila
pálila slepě nemířila
pak u dna kotle nás v dehet steklá
tam v sedmém kruhu pekla
týrala rykem mrcha vzteklá
plakala ale neslzela
jinýho chlapa máš jsi řekla
bolestí nehranou tiše sykla
a pomník bílých křídel
se nebezpečně viklá
na moje lži prý už sis zvykla
a přesto je to láska
jen trochu neobvyklá

Koráby

Ještě včera jsem se zapřísahal
že svým citům už nepropůjčím jediný verš
už ani jedinou strofou své srdce nezatížím
neboť by puklo touhou
jako zvon zahlcený vlastní rezonancí
vesmír směstnaný v počátek bytí
sotva den uplynul znovu hřeším
než by se chladné kamení sypalo
z nějž pevný žalář chtěl jsem své lásce vystavit
slova hebká mi z duše plynou
plujte vy koráby naložené vírou
s plachtovím utkaným v mých tajemných zákoutích
kam sám chodím jen s hlavou skloněnou
přilněte k větrům divokým smrštím
i stěží postřehnutelným vánkům
jež letmo a s něhou ohlazují tvář
plujte do všech stran
neste mé touhy jak poselství světům
najděte ji přístav mých lodí žádostivý
zakotvěte u mola a pevným lanem se přivažte
vyložte můj náklad a s novým vraťte se zpět