Stopa legie
Poetické postřehy z rozhlasové expedice po stopách československých legionářů v roce 2018
Kdo chce porozumět dávným příběhům
musí znovu projít starou pěšinou
a zkoumat prach zaniklých šlépějí
osahat trosky drolících se soch
naslouchat ozvěnám vzpomínek
vyhledat torza stop
pohlédnout do dálky času s odvahou
a odhodláním poznat pravdu
Ласточка eletric train
Blyštivý úsměv od ucha k uchu
hrdě slouží čestnou stráž
pět zlatých zubů v nádražním ruchu
zaštěká leskle ať batoh jim dáš
šrapnely bambulí mikrofonů
cupuje vrčení buldočích očí
hukotu urputných amplionů
vytočí gain a po noze skočí
odjíždí Ласточка eletric train
поездные документы, пожалуйста
ukažte pasporty, dál ani krok
zavelí úsměv tesaný do kamene
překrytý růží a uniformou
neuhne o píď navzdory supění
bolestně v postroji zapřažené
dravosti vibrující silou nepokornou
už koně chroptí ať brzdy odjistí
в порядке, спасибо
stroj lačně uniká sevření čelistí
startují hřebci z pout
těsného nástupiště
до свидания товарищ
pět zlatých zubů
rafne si příště
Vzpomínka
Za posledním vzdechem
automatických dveří
deštivý klid se rozlévá
čtvrtě Jektěrinburku
neslyšně prokluzují kolem oken
radostně diody na černé desce tančí
azbukou barynu latinkou valčík
welcome on board, дамы и господа
náš rychlík vlaštovka vrací se zpět
prolétne krajinou času sedmnáct let
a na tvém sedadle blonďatý malčik
láduje ve vlaku
закуску от бабушки
nabírá capart pohanku na okurku
zrna se mastně kutálí po gatích
děvuška v šátku vagony prochází
kupte si pirožky, pirožky
volá do prázdných pohledů a plochých tváří
do pachu moči tísně a rzi
odér únavy v paměti nezestárne
i když mu ujedeš za Ural do Evropy
dneska ti stevardka kávu naleje
pěnové sedáky tlumí rif pražců
tu s matnou vzpomínkou přichází naděje
v hluboký smutek a stopy bloudění
stezkami masek
schovaných za cestující
Lazaret Posolskoje
Poznali nás podle rudých očí
mučených strachem a nenávistí
hubené líce únavou vybělené
ční z očí rampouchy slz
řine se purpur z ran
ve vousech led
Mniši nás sbírají na břehu bajkalu
spanilé květy šílené bouře
žíhané nachem
na káře tažené párem mul
zválené pískem povadlé strachem
kupí nás za vraty
v zahradě bez plodů
očima plnýma výčitek
ve strachu z odplaty
sečtou svou úrodu
Ty bílé skládají pod okna
kde slunce paprsky
bloudí nám ve vlasech
oblohy jasu hledíme do tváře
ty rudé položí do stínu kaple
kde vlídnost kadidla
ozvěnou žalmů
kyne nám z oltáře
Těkavé pohyby bolavých vln
roztančí chladnoucích pahýlů třes
zhroucených hrudí dech
tep krvavých skvrn
syčení ohňů hořících na zádech
uniká z pod víček mrazivý děs
křik vody kypící průlomem ker
uhýbá skřeku děravých plic
trhaných na cáry údery děl
v plamenném šeru klášterních svic
Společná je naše trýzeň
to my včera na pláži se bodáky ztekli
štědře si dávali bolest
lačně si životy kradli
vášnivou krutostí objímáni
rvali si zuby vaz jak vlci vzteklí
dnes vzdechy tíživé vedou nás k rozjímání
kdy jen jsme přestali býti si bratry
Bezhlavá Čechie
Bezhlavá Čechie divoké koně pase
na ledových lukách daleko za Uralem
Obláčky zpocených par zdvihají se
nad hřbety potomků botajských klisen
vězněných od pradávna v ohradách
březového ševelení
Slyšíš, jak v trávě šeptají
mrazivé vánky
že domov už není
Hlavu jsi, matičko, složila
na polštář ostřice
zarůstá lišejem
podobu ztrácí
V žulovém valounu
sotva kdo pozná
tvář, která v poduškách
na bolest zapomíná
tvé líce něžné
píseň, co zaniká
v peřině sněžné
jen posledních taktů pár
hvízdá si meluzína
Do frkání nozder
brouzdání kopyt
mrznoucím blátem
dávno se vsákla krev
ulehla těla, zetlely kosti
a všechny pomníky
pocty a příběhy
v tom bahně utonuly
Jen vítr ve stepi neusíná
odnikud nikam duje
v pramenech vlasů se čepýří
kštice foukáním rozcuchaná
i když je všude, do cíle nedopluje
sem a tam toulá se Sibiří
Bludičky navěky sevřené hradbami pohoří
budou ti vyprávět příběhy vrásčitých tváří
babiček krasnojarských
žebrajících kopějky
před branou hřbitovní
vadnoucích strážkyň vzpomínek
na pýchu orlích per
k památce synů tvých
tesaných do kamene
brzy se jména z náhrobků odrolí
písková zrna spláchne déšť
vkoryto Jeniseje
Dlouhá je čeká pouť
od mrazů ktání
stále dál ktajgám, tundrám
až voceán věčného ledu
tam děti pochová zbloudilá Čechie
jež slepá pase své koně pod Altají
Vladivostok 1920 - památce četaře Jana Bulvy
Kde ještě končí koleje v oceánu
kde ještě vlny mou duši omyjí
oje vagónů odloží rez
duhově lázeň napění
železným potem a kolomazí
Tam končí se brzdám trýzeň skřípění
do křiku racků mísí se
jak hatmatilka opilých námořníků
odezní slanou vůní
bez jisker bez kouře
zašumí tiše
šepotem kajícníků
Tam mundúry shodíme a plaveme nazí
ke dnu jdou kanóny pušky a šrapnely
a moře všem dle zásluh nasolí
naše těla
skořápky bez duší
plují jak lodě
bílé a chladné
jen kusy ledu
jsme prázdné nádoby na vzpomínky
co do nás domov snad jednou nalije
pokud nás pozná
pokud nás přežije
Konečně stvůry
střelami rozervané
utonou v zátoce
kde koleje vysypou
své vrahy do oceánu
tam moře je soudce
a dálka
o tolik větší
bez pout a bez želez
nekonečná ve své šířce
věčná v touze
bezedně svobodná
je naše naděje
poslední
jediná
Vladivostok 2018
Žloutnoucí listy platanů
krákají chorál úcty všem padlým
peřinou přikryjí žulové náhrobky
mávajíce za letu odleskům přístavu
Vězni mělké prsti skalnatého pahorku
sivými pery duší bledých jak dým
skřípavě odpoví volání parníků
spoutáni kletbou hlasů havraních
doutnají pachem věčného spáleniště
vanou chutí unaveného žalu
dřímají oparem zapomenuté pýchy
tepou vzdechy zteřelé lásky
čpí odérem bezcitného bolu
vzlykají šepotem ranního pohřebiště