Svítání

pokory zas měl jsem málo
chtěl zastavit jsem slunce
aby aspoň chvíli stálo
a nad obzor tvojí šíje
rozlilo zář mého chvění
tu tíseň kdy se vpije
noční hlad
do touhy denní

Připouštění

Klisně v říji
serval hřbet
zpěněný chrup
surový chtíč
slabin třes
nozder ryk
kopyt vzdor
v prachu smyk
hýždí vzpor
trup kles
krev smyl
jí pot

Pozdní krajina

srp strh klas
rzí zakrvácel stvol
zvrásněla dlaň
zešedla líc
splih vlas
mat pohltil lesk
zhrubla skráň
otupěl bol
zevšedněl stesk
ospalá step kde bujela stráň
co každým úponkem se k obzoru drala
zdvihala se a rostla s horečnou nadějí
dnes únavou svrchu okorala – vyprahlá pláň
zvětral svah vzdal se sráz
v pahýlech stromů skryl se jas
bez ozvěny tich až umlk hlas
sten zhas

Autoportrét

Stále jsem v nitru básníkem
se vší tou křehkostí tísní a strachem
se vší tou pýchou touhou a tvrdostí
se vším tím klamem špínou a prachem
vždy hotov k snění připraven k letu
vzrušený plavec zmítaný bouří
v udatných vírech běsnících reků
dravý pták co tiše nad vřavou krouží
ztracený capart nabírá k breku
plačtivý zvon v srdce ho bijí
zbabělá šelma i poeta
mudrc a hlupák balvan i mech
motýl co usedá na tvojí šíji
rváč mnich srab silák
buran i koketa
matný stín ztracený
na holých zdech
rozverný střelničář na špejlích city
pif paf a zpráskaný běs
strachem se do země zapije
holicí strojek s tupými břity
bolavý vzdech
pohladí anebo zabije
prašivý pes zraní tě
štěkne a zavyje
zimniční třes
únavu zakryje
ne zítra
už dnes 

Podzimní

Ospalé stromoví prolnulo s nebesy
povzdechla zeleň luk slámovou žlutí
do šeda zplihl tón nad lesy
v blankytu zjihl a dozněl studem
zrozené ticho vzlykalo šumem
plachtícím dravcům do perutí

Pole u trati

Pohledy cestujících laskají obzory
vzdechy a sny vzepnuté k horám
míjejí pole zrajících nadějí
tu zeleň jež plna pokory zčernala
zhutněla lazurou příkoří
když touhy zajatců zažehly pohoří
a přehlédly klasy co zítra v poledne puknou
do večera zvěř sežere plody
rozdupe lupeny zpustoší stvoly
vyplení brázdy vymýtí naději
než setmí se vyrve ji s kořeny
a lidé za okny projíždějících vlaků
očima pohladí horizont
zrak sklopí a tiše usnou

Poupě

Kdy ses rozvilo
mé drahé poupě
tak křehké a spanilé
kdes vzalo odvahu
vykvést a provonět
unavený dech mých strastí
vábného kalíšku zrozené plátky
závanem studu zardí se
vzdechnou a vykvetou
zrosené nektarem třpytí se
kapky s jiskrou sluncí ranních
perlivým leskem jitřního úsměvu vábí
co ty víš kolik křídel zmámí
tvůj pel k střemhlavým letům
mé drahé poupě je tolik květů
a ty jako jediný mezi všemi
budeš mi zářit svádět svět k radosti
s motýly tančit s bouří se rvát
s dešti plakat na slunci se hřát
ve svitu hvězd se před krásou věčnosti skloníš
a ráno mi vykveteš znovu
do veršů kterými dnes i zítra i navždy
šťastně a sladce mi voníš